Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuální stavy toků

17.10.2017 12:40

Aktuální výška:

11 cm

17.10.2017 12:40

Aktuální výška:

27 cm

17.10.2017 12:40

Aktuální výška:

47 cm

Aktuální stavy hladiny v okolí
Jičínnormální
Lázně Bělohradnormální
Nový Bydžovnormální

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • Deutsch
  • English

Obsah

Osobnosti

Josef Hiršal

24. července 1920- narozen v Chomutičkách u Jičína,v rodině rolníka a vesnického kapelníka.Josef Hiršal byl český spisovatel a překladatel.Základní vzdělání získal v Chomuticích, kam se rodina přestěhovala.Po ukončení měšťanky studoval v Jičíně na učitelském ústavu,kde roku 1940 maturoval.

Po studiích byl Josef Hiršal krátce učitelem,pak lesním manipulantem. V roce 1945 se stal redaktorem deníku Svobodné slovo,poté redaktorem nakladatelství Orbis.V letech 1950-1958 byl Josef Hiršal postupně redaktorem v nakladatelstvích Brázda,Naše vojsko a Československý spisovatel. Josef Hiršal byl členem literární skupiny Ohnice kolem básníka Kamila Bednáře a v jejím stejnojmenném sborníčku také uveřejňoval své básně.V Laterně magice působil v letech 1959-1963 Josef Hiršal jako vedoucí propagace, v revui Knižní kultura jako zástupce šéfredaktora.Od roku 1966 se úplně zabýval jen spisovatelskou a předkladatelskou dráhou.Roku 1977 - signuje chartu 77.

V roce 1987 spolu s Bohumilou Grögerovou získává ve Velké Británii vyhlašovanou Cenu Toma Stopparda. V roce 1988 v USA mu je udělena cena Egona Hostovského a v roce 1989 spolu s Grögerovou je jim povoleno vyjet do Rakouska převzít Velkou rakouskou státní cenu. V roce 2001 z rukou prezidenta Václava Havla přebírá Medaili za zásluhy . Dne 15.9.2003 umírá v pražské nemocnici na Bulovce na následky zranění a nemocí způsobených nehodou(několik měsíců předtím jej srazila tramvaj)

DÍLA:
Verše začal Josef Hiršal publikovat v roce 1937.Současně s tvorbou pro děti a mládež,vydávanou na přelomu 40. a 50. let,vznikala autorova poezie a drobná próza shrnutá v polovině 50.let do přelomového souboru Soukromá galerie.V té době začala jeho spolupráce s Bohumilou Gröherovou, spisovatelkou a překladatelkou. Tato nová tvorba má již zřetelné znaky tzv. konkrétní poezie a poezie experimentální.

POEZIE:
Sbírky lyrické poezie: Vědro stříbra - 1940 
Noclehy a klekánice - 1942 
Studené nebe - 1944 
Matky - 1945, věnováno lidickým ženám
Úzké cesty - 1948 
Soukromé galerie - 1947-1954, vydáno 1965, sobor autorovy poezie a drobné prózy
Experimentální poezie - 1967, antologie s Bohumilou Grögerovou
JOB-BOJ - 1968, psáno s B. Grögerovou

POEZIE PRO DĚTI:
Do práce nám slunce svítí - 1944, 1949, knížka veršů inspirovaná vlastní prací v lese Vzdušné zámky - 1945 
Snídaně v lese - 1948 
Červená Karkulka - 1949 
Malý grafik - 1964 
Co se slovy všechno poví - 1965, psáno s B. Grögerovou

PRÓZA:
Soukromá galerie - 1965, s B. Grögerovou Píseň mládí - 1986 v Torontu, vzpomínková próza Vínek vzpomínek - 1989 v Londýně (Hiršal probírá svůj život v letech 1937-1952)
Trojcestí - 1992, s B. Grögerovou
Preludium
Mlýn
Kolotoč
Let let - třísvazková próza, psáno s B. Grögerovou 1. v roce 1993, 2. a 3. v roce 1994

PRÓZA PRO DĚTI:
V próze pro děti spolupracoval Josef Hiršal s malířem Jiřím Kolářem, který mu byl blízký svým programovým experimentátorstvím. Kocourek - 1959 
O podivuhodném životě mudrce Ezopa - 1960 
Enšpígl - 1962 
O podivné zahradě na poštovním úřadě - 1962, s B. Grögerovou
Baron prášil - 1965 
Paleček krále Jiřího - 1992

Josef Hiršal působil také jako překladatel. V letech 1958 vychází jeho předklad Šibeničních písní německého básníka Christina Morgensterna.

 

Karel Šlenger

K.Š.

- malíř, grafik, cestovatel, muzikant.                                          

                    Jeho láska a posedlost mu vydržela přes padesát let. Přesto, že žil na hranici chudoby, podnikal studijní cesty po Evropě, Severní Africe a na Blízký východ. Živil se příležitostnou prací,studoval jazyky, filozofii a hudbu. V Čechách mu pomáhalo přežít vyučování na klavír,housle a akordeon. Dočkal se jen jednoho výrazného úspěchu. V roce 1941 mu malířFrantišek Tichý pomohl uskutečnit výstavu v Topičově salónu v Praze, která byla během několika dnů zcela vyprodána. Na přelomu roku 2005/2006 se v Národní Galerii v Praze uskutečnila samostatná výstava „Karel Šlenger (1903–1981)"
 
"...malujte a nemějte zbytečných starostí, že to
nevyhrajete, malíř jste, a to vzácné kvality..."Karel Šlenger

 

      Toto poselství Karlovi Šlengerovi napsal malíř František Tichý. Věděl jistě proč.
Vyjádřil mu tím nejen podporu, ale pomohl mu také uskutečnit v roce 1941 výstavu
v Topičově salónu v Praze. Byl to impozantní debut a výstava byla během několika dnů zcela vyprodána. 
                  Karel Šlenger se tomuto poselství nezpronevěřil a jeho rozsáhlá tvorba přesvědčuje o jeho neobyčejných uměleckých i lidských kvalitách.  Jako celek je malířovo dílo impozantní. Obsahuje několik set maleb a tisíce akvarelů a kreseb,
což je v kontextu českého moderního malířství zcela ojedinělé.
       I při tomto obrovském rozsahu si dokázal udržet svůjrukopis, ale také uvážlivě experimentovat nejen v technice malování, ale i v použité technologii barev a jejich využití.
       Snahy po zařazení umělce do nějaké, zcela určité škatulky, se nepodařily. Karel Šlenger zůstal naštěstí, svůj. 
       Touha věnovat se malování u něho přerostlav osudovou posedlost. Kvůli ní opoustil existenční jistotu státního úředníka v Praze. Vrátil se na rodné jičínsko, kde žil v dobrovolném odloučení a kde také vznikla celá jeho osobitá a vyhraněná
tvorba. Přesto, že žil na hranici úplné chudoby, podnikl řadu studijních cest po
Evropě a severní Africe. Při těchto cestách se živil příležitostnými pracemi, ale hlavně maloval a maloval. 
       Studoval jazyky, filozofii a hudbu. Hudební  kondice byly také jedním z mála existenčních prostředků, které mu pomohly přežít. Samo výtvarné umění bylo po dlouhá léta pro malíře pouze soukromou činností bez naděje na hmotné zajištění. To byl ostatně osud řady umělců. 
        Do jeho osudů zasáhla výrazně Druhá světová válka, která u něho vyvolala doživotní odpor k násilí. Vytvořil významná protiválečná a protirasistická díla. A přesto je převážná část tvorby živá, barevná a věnovaná kráse. Jeho zátiší, ženské portréty a akty, krajiny a žánrové obrázky přitahují dokonalým vyjádřením nálady a touhy malíře zachytit tu lepší tvář života. 
       Teprve od šedesátých let narůstá zájem o Šlengerovo dílo a to zejména v galeriích Východočeského regionu. Velice podstatným způsobem k jeho poznání i popularizaci přispěl pan Josef Sůva, ředitel Krajské galerie v Hradci Králové. Až v roce 1963 byl Karel Šlenger přijat za člena Svazu československých výtvarných umělců.
 
Životopis
 
Karel Šlenger se narodil 5. dubna 1903 v Chomuticích u Jičína jako pátý ze šesti sourozenců. Otec, původem z Vazačky u Bělé pod Bezdězem, byl učitelem, maminka byla původem ze mlýna v nedaleké Oboře.
Karel Šlenger studoval na jičínské reálce. Pracoval na Hlavní poště v Praze, kde jako poštovní praktikant třídil korespondenci. V roce 1925 po smrti maminky, opustil Karel Šlenger za značné otcovy nevole místo státního úředníka. Poustevničil na půdě rodné chalupy, učil se jazyky, pozoroval pavouky, a napsal a nakreslil ironicky
humorné pojednání Pabouci – kus života. Rozhodl se, že se stane malířem. Svou lásku k malování neopustil až do své smrti, tvořil přes padesát let. Neměl na barvy, tak chodil do lesa na pryskyřici, vařil klih a vyráběl si vlastní barvy, někdy je obohacoval hlinkami po malířích pokojů. Místo pláten si sešíval hrubé jutové pytle.
Byl posluchačem Přírodovědné fakulty UK, poté se dal zapsat na fakultě Filozofické univerzity Karlovy v Praze.
Na čas odjel za svými sestrami do Paříže, kde se podruhé pustil do studia filosofie na Sorbonně. V průběhu života se pak domluvil šesti jazyky. Živil se příležitostnou prací. Navrhoval kostýmy a scénické výpravy ve varieté Moulin Rouge. Karel Šlenger podnikl cestu do Afriky, později pak mnoho svých dalších studijních cest po Evropě i na Blízký východ. V Chomuticích pracoval jako pomocný učitel, doučoval slabší žáky a také vyučoval na hudební nástroje, na klavír, housle a akordeon. Za svými žáky dojížděl na kole. V roce 1934 se Karel Šlenger pokusil o přijetí do spolku Mánes a na malířskou akademii, avšak marně. Až v roce 1941 se dočkal nečekaného a spontánního úspěchu. Před jeho první výstavou v Topičově saloně ho „objevil" malíř František Tichý.
Po válce se Karel Šlenger oženil s Hanou Schwarzkopfovou a narodili se jim dva synové Petr a Karel.Prodal chalupu po rodičích, dostal peníze a druhý den byla měnová reforma. Z peněz za chalupu koupil hrnec sádla. S rodinou pak bydleli v Chomuticích v domě č. 133.  V roce 1963 se manželé Šlengerovi rozvedli, což mělo vliv na umělcův další život a dílo. Od roku 1965 vedl Karel Šlenger v Jičíně zájmový výtvarný kroužek. V roce 1971 se zasadil o záchranu kostela v obci Dolany u Jičína. Provedl jeho nezbytné opravy, aby ho mohl začít používat jako svůj ateliér, ve kterém pak vznikla řada monumentálních děl. Celá 70. léta byla pozitivně
ovlivněna spoluprácí s panem Josefem Sůvou, ředitelem Krajské galerie v Hradci Králové, který léta Karla Šlengera všemožně podporoval. Nakladatelství Kruh Hradec Králové vydalo publikaci Josefa Sůvy „Karel Šlenger”. 20. května 1977 se Karel Šlenger se svou bývalou ženou nechali podruhé oddat. V roce 1979 odkoupila Národní galerie dva Šlengerovy obrazy do svých sbírek. V roce 1980 byla v Sobčickém zámku otevřena Šlengerova stálá expozice, která měla trvání téměř deset let. Galerii Karla Šlengera v Sobčicích navštívil i pan prof. Jiří Kotalík, tehdejší ředitel Národní galerie v Praze, a v depozitářích se seznámil se Šlengerovým dílem.  Karel Šlenger zemřel 2. 3. 1981 v Praze.
..
úryvek ze Šlengerova dopisu sestře do Francie:

 

„..přijedu tam o pololetí a dám se zapsat  na univerzitě. Budu studovat řeči, pustím se do práce, do toho, co mě musí přivést k cíli, k svobodě. Dávám přednost jazykům, budu-li ty znát, budu polosvoboden.....abych hned šel na malířskou akademii, nemohu, moc by mě to stálo a umění je velká věc a čím člověk více prožije, tím svobodnější se stává. Umělec pak musí být člověk svobodný..”
 
úryvek ze Šlengerova deníku:
 
„V roce 1941 jsem měl  v Praze první soubornou výstavu. Pomohl mi ji uspořádat malíř František Tichý. Věřil mi a posiloval mě ujišťováním, abych se nebál. Dal zarámovat všechny mé obrazy (bylo jich přes šedesát ), přesto že jsem ho upozornil, že na to nemám ani korunu. „Peníze budou” odpovídal, a byly - hned při zahájení mé výstavy byl prodán první můj obraz „Krajina se žlutým květem“ a za čtrnáct dní byla poprvé vyprodána výstava v Topičově saloně. Po dvaceti letech živoření jsem měl na jídlo a co víc - lidé pochopili mé dílo a mělo jim co říci.”
 
Odkaz na stránky Karla Šlengera:  http://slenger.webnode.cz/ 
 
Odkaz na reportáž : "Opomenutý malíř Karel Šlenger"
 
Jiří Kejř
J.K.
 
Doc. JUDr. Jiří Kejř, DrSc. se narodil 28.srpna 1921 v Praze, zemřel 27.dubna 2015 v Praze. Na Právnické fakultě Univerzity Karlovy promoval v roce 1948. Jako vědecký pracovník Akademie věd v Praze se soustředil na studium dějin církevního práva, středověkých měst a husitství. Je autorem několika set vědeckých pojednání v uvedených oborech. Jako nestraníkovi mu nebylo dovoleno za minulého režimu vykonávat pedagogickou činnost, kromě krátkého období na konci šedesátých let. Po roce 1989 se habilitoval na právnické fakultě v Praze.
 
Jiří Kejř je členem Učené společnosti od roku 1998 a patří k jejím nejaktivnějším členům. Jeho vědecká aktivita je zcela mimořádné povahy, a to nejenom na českém vědeckém, ale i na mezinárodním fóru. Rovněž výčet jeho členství v zahraničních společnostech je impozantní, stejně tak jeho aktivity sympoziální a publikační, které vesměs přinášejí významné vědecké výsledky.  Zhruba do třiceti let působil jako člen Českého pěveckého sboru. V 80. letech 20. století přednášel na Cambridge University.
 
 V jeho životě nedošlo k sensačním událostem ani k napínavým životním zvratům – jeho prostředím je jeho ústav a kruh odborných znalců. V textu vzpomínek se objeví řada jeho kolegů, přátel, ale i významných zahraničních vědců. Jeho život je nerozlučně spojen především s jeho dílem, takže vzpomíná i na některé publikace nebo články, jimiž se zabýval v průběhu úctyhodných téměř šesti desetiletí své práce. Za své dílo i svoje aktivity byl jako první evangelík jmenován v Římě komturem Řádu svatého papeže Silvestra.
 
Ačkoliv  Jiří  Kejř není rodákem, jistě si zaslouží, aby se o něm psalo jako o významné osobnosti naší obce.Od ranného mládí (od 5 let) zde žil v místním
oborském pivovaře,kde byl jeho otec sládkem.Navštěvoval zdejší základní školu v Chomuticích a všechny své vzpomínky pestře líčí ve své poslední knize pod názvem : „Žil jsem ve středověku“.
 
J.Kejř
Dílo
Seznam děl
v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Kejř
  • Právní život v husitské Kutné Hoře. Praha : ČSAV, 1958. 257 s. 2. vyd. Kutná Hora : Kuttna, 2002. 188 s. ISBN 80-86406-21-0.
  • Husitský právník M. Jan z Jesenice. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 178 s.
  • Počátky města Krnova. Krnov : Měst. NV, 1968. 47 s.
  • Kvodlibetní disputace na pražské universitě. Praha : Universita Karlova, 1971. 206 s.
  • Husité. Praha : Panorama, 1984. 265 s.
  • Dějiny pražské právnické univerzity. Praha : Karolinum, 1995. 154 s. ISBN 80-7184-016-5.
  • Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha : Karolinum, 1998. 345 s. ISBN 80-7184-515-9.
  • Husovo odvolání od soudu papežova k soudu Kristovu. Ústí nad Labem : Albis international, 1999. 59 s. ISBN 80-86067-24-6.
  • Husův proces. Praha : Vyšehrad, 2000. 235 s. ISBN 80-7021-387-6.
  • Z počátků české reformace. Brno : L. Marek, 2006. 271 s. ISBN 80-86263-81-9.
  • Jan Hus známý i neznámý : (resumé knihy, která nebude napsána). Praha : Karolinum, 2009. 137 s. ISBN 978-80-246-1643-8.
  • Žil jsem ve středověku. Praha : Academia, 2012. 268 s. ISBN 978-80-200-2046-8.
 
Václav Antoš

- rodák z Chomutiček, akademický sochař, žák profesora Myslbeka.


Josef a Jan Kleinové

Bratři Josef a Jan Kleinové se narodili se v Oboře č.p.11, které stálo na místě dnešního kláštera.

Jejich rodiče byli Josef  Klein, řezník a familiant a Barbora, rozená Tichá z Vysokého Veselí.

Josef se narodil 19.4.1811, Jan byl mladší o 10 let, narodil se 6.1.1821.  Roku 1826 jim umírá otec. Janovi je 5 let, starší Josef je již na studiích. O hospodářství / asi 7ha v r.1842 / se stará matka sama. Mladšího Jana se postupně ujímá bratr Josef a časem ho přivádí na studia. Po ukončení semináře se postupně oba stávají kněžími. Josef je vysvěcen na kněze  roku 1836, Jan roku 1844.

Jan odchází po vysvěcení do Ostružna, kde vykonává funkci kaplana do roku 1854. Odtud odchází do Hradce Králové, kde působí do roku 1857 a poté nastupuje do Kartouz. Zde setrval do roku 1859 a vrací se zpět do Hradce Králové.

Josef Klein byl velmi intolerantní pro ostatní církve, na což doplatil roku 1851 svým vězněním v Jičíně. Po odsloužení tohoto trestu odchází do Cerekvice, kde je velmi oblíben.

Roku 1866 oba bratry zastihla prusko-rakouská válka. Josef sloužil 14 neděl v lazaretu v Cerekvicích, kde bylo z počátku až 1 300 raněných vojáků pruské i rakouské armády. I za to mu 2.listopadu 1866 v Hořicích sám poděkoval císař František Josef I.

Jan, tehdy rektor biskupského semináře, opatřoval raněné Sasy a Rakušany v Hradci Králové. Za to mu zaslal saský král Jan dne 25.září 1866 Rytířský kříž řádu Albertova. Císař pán mu prostřednictvím maršálka Albrechta zaslal 12.prosince 1866 pochvalný list, přičemž z Vídně obdržel krásný gotický relikviář. Po ukončení války oba bratři navštěvují Paříž, kde se mimo jiné modlili před ostatky sv.Diviše, jemuž je zasvěcen i kostel v Chomuticích.

Krátce před vypuknutím války jim však roku 1865 umírá jejich matka a oběma bratrům tak připadl nelehký úkol, co s hospodářstvím. Po mnohých poradách se nakonec rozhodli proměnit svůj dům v klášter milosrdných sester, který měl mimo jiné sloužit jako opatrovna a škola pro vyučování ženským pracím.

Stálo je  to mnoho úsilí i finančních nákladů, ale 30.září 1880 odjíždějí z Prahy čtyři milosrdné sestry řádu sv. Karla Boromejského do Obory, aby zde konaly své povinnosti. Zároveň byl oběma bratry požádán královehradecký biskup o vysvěcení tohoto řeholního domu, což se za velké slávy i stalo dne 3.října 1880. První svatou mši zde sloužil Jan Klein. Roku 1880 zakládá Josef Klein nadaci, z které má být po jeho smrti vydržován farář, který bude sloužit mše v Oboře. To vše ze státních úpisů ve výši 3 000 zlatých. Časem se ale původní kaple stala nepotřebnou z důvodů její malých rozměrů, proto se ji Josef rozhodl rozšířit na vlastní náklady. Dne 1. srpna 1892 zde byla poslední mše a po nezbytných úpravách byla 16.října 1893 posvěcena biskupem královehradeckým Josefem Haisem za účasti 29 kněží.

V této době působí Jan jako děkan v Činěvsi, kde se velkým přičiněním zasloužil o opravu místního kostela. V tomto roce byl kostel znovu vymalován a vlastní věž kostela byla zvýšena o 2m. Současně k ní přibyla ještě jedna menší věžička.

Dne 25.července 1886 se konala v Oboře další událost, a to slavnost kněžských druhotin Pana Josefa Kleina, v této době již duchovního správce v klášteře v Oboře. V tento den to bylo přesně 50 let, co byl vysvěcen na kněze. Zahájení proběhlo v místní kapli, kde jej přivítal jeho bratr Jan slovy: „Tu jsme se zrodili, tu stála naše kolébka, tam jsou ty dveře, jimiž nás nesli ke křtu svatému, týmiž dveřmi nám vynesli otce mrtvolu, zůstali jsme sirotci, já byl tenkráte 5 let, matka zůstala sama, ty ses mne ujal, týmiž dveřmi vykročil jsi před 50 lety na primici do chrámu sv. Diviše v Chomuticích, tam kde jsme byli pokřtěni a dnes po 50 letech, já Tebe starce 75 letého vedu k oltáři do téhož chrámu a týmiž dveřmi by slavil svou sekundici!“ Na to se Josef neubránil slzám. Na závěr oslavy byl  panem biskupem Josef Klein jmenován čestným děkanem.

Roku 1888 zakládá Josef Klein nadaci na vzdělání a odchování dvou sirotků, jednoho z Obory a jednoho z Chomutic v sirotčinci ctihodných sester v Oboře, a to v 6-ti státních úpisech po 1 000zl, každý s ročním užitkem 25 zl.

Během adventu roku 1891 Josef Klein onemocněl a dne 26.dubna 1892 zemřel. Pochován byl na hřbitově v Chomuticích dne 28.dubna za přítomnosti 34 kněží a mnoha lidí. Když byla rakev spuštěna do hrobu, rozloučil se s ním i jeho bratr Jan slovy: „Sbohem bratře, na shledanou, my doprovodili Tě k hrobu bráně, tam na věčnost doprovázej Tě anděl Páně.“

Později sám kardinál a arcibiskup pražský František z Pauly na jeho památku prohlásil: „ Škoda, že nemám ve své diecézi i já Kleiny. Nuže s Bohem, Josefe, nashledanou“.

Roku 1894  jmenoval papež Lev XIII. Jana Kleina apoštolským protonotářem, od této doby může používat titul Monsignore.

Mons. Jan Klein zemřel 4.12.1908 v Činěvsi, kde je také na místním hřbitově pochován.